František „Flad“ Pechar
Rozlučka s anticenou Nevidoucí
Dvacet let zpátky byl svět jiný. Jednalo se o vstupu Česka do Evropské unie, zanikla Jugoslávie a havaroval raketoplán Columbia. Do našich domovů se začal místo internetu vytáčeného přes telefon rozšiřovat ADSL internet, zatímco v telefonech byla horká novinka supperrychlý 2G Edge internet mobilní, který jsme si ale stejně nemohli dovolit. A většina literárních soutěží pořád vyžadovala tištěné kopie povídek zaslané poštou, protože povídky se hodnotily z papíru a koordinátoři trpělivě roznášeli povídky mezi porotci, kteří neměli počítač nebo tiskárnu.
Zrod Nevidoucího: od Krakatitu k anticeně
Dvacet let zpátky se v srdci pražského sci-fi života, v klubu nad knihkupectvím Krakatit, sešla parta studentů, kteří se pohybovali kolem literární soutěže Vidoucí, a rozhodli se, že stejně jako Oskaři mají svoji Zlatou malinu, tak i Vidoucí by mohli mít svoji anticenu. Bez velkých fanfár nebo oznámení vybrali kolektivně nejhorší povídku – a anticena Nevidoucí byla na světě.
Během následujících let vzbudila soutěž velký zájem a věci nabraly spád – na slavnostním vyhlášení se četly ukázky nebo se přehrávaly stylizované scénky z nejhorších povídek. Povídky se zveřejnily, aby byly následně strhány veřejností. A my, tehdejší porotci, jsme si uvědomili, že tohle není to, co chceme, aby Nevidoucí reprezentoval. Povídky a jména autorů jsme záhy přestali zveřejňovat, byť vybrané hlášky a věty vytržené z kontextu pořád patřily ke koloritu kolem soutěže. Místo pranýřování povídek a autorů jsme se rozhodli, že zkusíme autorům pomoct. Po vzoru tehdy populární překladatelské anticeny Koniáš provázela nominaci „obžaloba“, která povídce vytkla hlavní chyby. Ta pak byla přetavena do zpětné vazby pro autora. Vítěz Nevidoucího si tak kromě černých brýlí odnesl i návrh na to, jak dílo zlepšit, aby příště nevyhrálo.
Zpětná vazba výkladní skříní soutěže
K našemu překvapení to bylo právě tohle hodnocení, které se ukázalo býti populárním. Nejprve mezi porotci, kteří psali krátké shrnutí i jiným povídkám ze soutěže hlavní, a jak plynul čas, tak všem povídkám v prvním kole. Navzájem jsme si navíc hodnocení opravovali, aby se jeho kvalita zlepšila, a to se postupně dostalo až na úroveň, kterou znáte teď. Nevidoucí, teď už bez slovního hodnocení, však nadále prosperoval a stal se nedílnou součástí vyhlášení celé soutěže. Stejně tak si získal i pevné jádro porotců, kteří jej rok co rok hodnotili.
Jak šel čas, tak se také zlepšovaly nástroje, které mají autoři k dispozici. Když Nevidoucí začínal a většina současných začínajících autorů ještě nebyla ani na světě, v počítačích nefungovala pořádně ani kontrola gramatiky, a pokud jste náhodou chtěli vědět, jestli máte něco v povídce fakticky správně, museli jste zajít do knihovny. Wikipedia byla prudká novinka, na kterou se nedalo spoléhat. Dnes je situace radikálně jiná. Tehdejší batolata se proměnila v nadějnou generaci nových autorů a technologický i společenský pokrok, včetně toho v umělé inteligenci a online workshopech a kurzech, znamená, že se rapidně snižuje množství hůře napsaných povídek. Autoři, kteří mají dobré nápady, ale nemají dostatek zkušeností, mohou tento nedostatek s pomocí technologie překonat, i když třeba nemohou zajít na literární workshop osobně.
Mise splněna
Za dvacet let se toho hodně změnilo a naše porota došla k závěru, že to, co jsme si vzali za cíl, když jsme Nevidoucího začali systematicky organizovat, je nyní už povětšinou buď splněno – nebo mají autoři alespoň snadno k dispozici všechny nástroje potřebné k dosažení téhož.
Proto jsme se rozhodli loni, kdy bylo Nevidoucímu přesně dvacet let, soutěž ukončit. A stejně, jako se soutěž bez velkých fanfár nebo dramatických oznámení zrodila, tak se i odebrala do zaslouženého důchodu. A my doufáme, že za těch dvacet let svojí troškou přispěla ke zlepšení literární úrovně v Čechách a na Slovensku.
