autorka: Tilio
První kolo se blíží ke konci a autoři, kteří nám letos zaslali svá díla, se mohou pomalu začít těšit na slovní hodnocení. Porotci ke každé povídce napíšou zpětnou vazbu, ve které povídku zhodnotí a konstruktivně zkritizují.
V tomto článku bychom chtěli zareagovat na některé dotazy, námitky a nejasnosti ohledně slovních hodnocení a poskytnout vám tipy na to, jak taková hodnocení číst a co nejlépe je využít ve prospěch svého psaní.
Proč jsou hodnocení nekonzistentní?
Může se stát, že dostanete např. takováto slovní hodnocení (zjednodušeně):
- jedno hodnocení, v němž je porotce naprosto unešen;
- několik „takových normálních“ hodnocení, kde jeden porotce vytkne uvěřitelnost postav, druhý postavy mírně pochválí, ale zkritizuje zápletku, třetí má problém s nekonzistentním světem, čtvrtý řekne, že povídka má být delší, a pátý naopak, že povídka je moc dlouhá;
- jedno hodnocení, kde porotce povídku naprosto strhá, zkritizuje všecko včetně číslování stránek a ještě povídku nominuje na Nevidoucího.
Jinými slovy, žádní dva porotci se neshodnou na stejných chybách a navíc je ta samá věc v hodnoceních vychvalována i kritizována. Jak je to možné?
Je to dáno jednak tím, co jednotlivé porotce nejvíc zajímá a jaký typ příběhu mají rádi, a jednak tím, že když je „něco špatně“, různí porotci patrně navrhnou různá řešení problému.
Je asi jasné, že „unešené“ slovní hodnocení je super a je to veliká poklona, ale není to bohužel vždy tak, že když povídka dostala jedno super hodnocení, není už co zlepšit. „Unešené“ hodnocení psal patrně někdo, komu jste se naprosto trefili do noty. Miluje příběhy jako je ten váš, četl to jedním dechem, ale tím pádem nevidí drobné i větší chyby. To má i pozitivní stránku: to, že jeden porotce povídku strhal, neznamená nutně, že je to odpad! Buď ho něco popudilo natolik, že pozitiva už moc neviděl, nebo pozitiva považoval za natolik samozřejmá, že je nezmínil (ani jedno by se nemělo stávat, ale bohužel se stává).
Pokud porotci v hodnoceních vytýkají každý něco jiného, je to často tím, že komentují zejména to, na co si sami nejvíc potrpí – a tím pádem, co jim osobně přišlo jako nejzásadnější problém. To, že ostatní porotci to samé nekomentují, může a nemusí znamenat, že jim se to líbilo – může to být i tím, že to, co vypíchli oni, je iritovalo podstatně víc. Např. fanoušek hard SF bude v hodnocení komentovat něco úplně jiného (např. uvěřitelnost technologií a věrnost fyzikálním zákonům) než příznivec new weird (atmosféru a výstavbu světa) nebo dokonce romantické fantasy (emoce a vztahy), protože povídku prostě čte jinak.
Pokud je to horší a porotci si vysloveně protiřečí, může to kromě přehnané subjektivity porotců poukazovat zejména na to, že daný prvek je v povídce popsán příliš nejednoznačně (je příliš otevřený interpretaci). Můžou tam chybět informace – které si každý porotce domyslí podle sebe a svých zkušeností, čímž roste riziko, že jeden si to domyslí „dobře“ a druhý „špatně“. Nebo může daná věc být napsaná na hraně toho, co někdo považuje za „dobré psaní“, a ne každý se v takové situaci přikloní na stranu autora/autorky.
Obecně, slovní hodnocení, která si zdánlivě protiřečí, jsou námětem pro vnitřní dialog. Pokud je takto nejednoznačně hodnoceným prvkem např. zápletka, pak byste si měl/a ujasnit, jestli je zápletka dostatečně osvětlená, jestli třeba nepůsobí trochu moc postmoderně či jinotajně (a tím neodrazuje většinového čtenáře) apod. Pokud jeden porotce volá po povídce delší a jiný zase kratší, je na čase si položit otázku, co jste vlastně chtěl/a v povídce všechno odprezentovat a jestli zvolená délka je skutečně ta nejlepší možná (… když z porotců vlastně není spokojen nikdo). Pokud jsou předmětem kritiky postavy, je dobré se zamyslet, co přesně porotci komentovali a jestli tohle je ten dojem, který hrdinové vyvolávají ve vaší hlavě – pokud ne, může být čas na změny.
Výsledkem podobných úvah samozřejmě může být, že všechno je v pořádku a vy nehodláte nic měnit – slovní hodnocení je nakonec jenom názor, s kterým se nemusíte ztotožnit.
Porotce kritizuje nějakou úplnou blbost, která je ale v žánru etablovaná (např. že kostlivec drží pohromadě, i když nemá šlachy), co s tím?
Tohle by se stávat nemělo. Snažíme se porotce vzdělávat, aby to nedělali. Pokud se to ale stane, je za tím často fakt, že čtenář se do povídky nedokázal ponořit. Ve jménu zážitku a zábavy je vám čtenář schopen odpustit leccos; fikce nemusí být realistická, ale musí být pro čtenáře tak nějak skousnutelná. Jakmile povídka čtenáře popuzuje, začne se tento šťourat v blbostech.
Co s tím? Pokud je takový porotce jeden, můžete jeho slovní hodnocení (nebo jeho nejvíc rýpavé části) s klidem ignorovat – porotci jste se netrefil/a do vkusu, to se stává. Pokud je podobných kritiků více, začíná to být na pováženou a může být čas na zamyšlení, čím povídka lidi tak antagonizuje (ze zkušenosti: často to bývá buď délka, nebo styl, který čtenáře poučuje – tohle ale berte jen jako obecný výrok, který se vás zdaleka nemusí týkat).
Co když mě porotce nepochopil?
Slovní hodnocení, z nichž je jasné, že to porotce vůbec nepobral, buď můžete ignorovat, nebo je můžete použít jako takové zrcadlo. Lidé, kteří vás neznají, dostali povídku tak, jak leží a běží. Neznají vás, vaše vzdělání, věk ani životní zkušenosti a možná ani popkulturní odkazy, které jste do povídky vložil/a. Povídku si nějak vyložili a něco si z ní odnesli. Pokud si to odnesli špatně, je otázka, jestli je pro většinového čtenáře všechno prezentováno tak, jak jste chtěl/a (tj. jestli budíte ten dojem, o který se snažíte). Návod, co zlepšit, v tomhle případě dostáváte nepřímo, a sice z toho, kde a co porotci nepochopili.
Podobná situace ostatně může nastat, pokud se budete svou literaturu snažit nabídnout nakladatelům – můžete tedy Vidoucí použít jako zkoušku, zda píšete pro neznámého čtenáře dostatečně pochopitelně.
Kamarádi si myslí, že moje povídky jsou vtipné (dobré, jasné, s pěknou atmosférou, …), ale porotci jsou suchaři?
Souvisí s předchozím bodem. Porotci vás neznají, nikdy s vámi nikde nebyli, nikdy s vámi nevtipkovali (a pokud ano, tak to stejně nevědí, protože dostanou anonymní text). Tím pádem nemusí nutně interpretovat povídku stejně jako kamarádi, kteří znají nejen vás, ale i vaše specifické vyjadřování.
Co se vtipnosti a dalších subjektivních charakteristik povídek týče, porota Vidoucích je takový test. Pokud se sejdou hodnocení, kde porotci např. berou smrtelně vážně věci myšlené jako vtip, je čas na autorské zamyšlení, jestli je skutečně všechno tak srozumitelné pro vnější svět, jak to na první pohled vypadalo. Nejsou vtipné situace vtipné jenom pro zasvěcené? Není váš humor příliš specifický pro nějakou zájmovou skupinu? Nezůstala půlka relevantních informací někde mimo papír, jenže kamarádi si nevšimli, protože ty informace znají?
Proč mi porotci kritizují pravopis?
Je hodně porotců, které pravopisné chyby ruší v prožitku, zejména pokud je jich v povídce velké množství. Důvodem je to, že v dnešní době je velmi snadné alespoň nejzásadnější chyby opravit s využitím automatických nástrojů a povídka s chybami je živý důkaz toho, že autor si nedal ani tuhle jednoduchou práci. Představte si, že máte film s geniálním nápadem, skvělým scénářem a výbornými herci, ale pustíte si ho na prastaré zrnité televizi s černobílou obrazovkou a rušením – taky by vám to zkazilo zážitek.
Pokud vás to uklidní, o Ano/Ne a případném umístění v druhém kole čistě jen pravopis nerozhoduje prakticky nikdy. Pokud povídka nepostoupí nebo se neumístí dobře, její slovní hodnocení bude obsahovat i další, mnohem závažnější námitky.
Pokud budete mít ke svému slovnímu hodnocení dotazy, či si chcete s porotou něco vyjasnit, určitě využijte formulář zpětné vazby, který rozesíláme všem autorům po konci každého kola, anebo nás přímo kontaktujte na info@vidouci.cz.
